Ing. Stanislav Kain, CSc. (+83), odešel v tichosti 26. 12. 2016.

Poslední slabí stisk ruky, poslední pousmání. Se slovy: „za pár dní se zase zastavím“ jsem odešel z labyrintu Motolské nemocnice. Místo další návštěvy jsem však rozesílal přátelům smutnou zprávu a také jeho poslední báseň, ve které vyslovil proroctví nazvané „Jednou to přijde“.

Jednou to přijde
Je to taková zvláštní doba,
kdy odešla veškerá zloba,
kterou jsem kdy v životě měl
a na kterou jsem zcela zapomněl.

Je to takový zvláštní klid,
jak je asi třeba mít,
abys slyšel ten bezzvučný zvon,
oznamující přicházející života sklon.

Ze sdružení pro pomoc mentálně postiženým v České republice tak odešel poslední z těch třech vynikajících mužů, které jsem na sekretariátu v Karlíně poznal a které udělali pro SPMP ČR nesmírně mnoho. Přitom je většina členů sdružení ani neznala. Nejprve odešel Ing. Jaroslav Kobera (+2004), ekonom, který mně zasvětil do hospodaření okresních organizací a celé ekonomiky sdružení, pak Ing. Soběslav Šimek (+2014), který mě učil diplomacii při jednání o dotacích a grantech s ministerstvy; naposledy odešel Ing. Stanislav Kain, vedoucí, jehož přehled v problémech a jejich řešení byl tak úžasný a nedostižný. V životě jsem tak chytrého člověka nepotkal. Není možno vylíčit, co pro SPMP všichni tito muži udělali.

Vedle povinností vyplívajících z řídící práce plil však Ing. Kain i povinnosti k rodině, nemocné manželce a postiženým dcerám Tamaře a Tatáně. O dcery se velmi dobře staral, i když posléze ovdověl a navíc sám bojoval se zákeřnými nemocemi. Až z jeho básně jsem se dozvěděl, jak „stavěl hrady“, jak říkal velkým průmyslovým komplexům, na jejichž výstavbě se podílel v Rusku za polárním kruhem, v Číně, na Kubě i na Slovensku. V odborné a řídící práci byl vždy vysoce ceněn a v Rusku obdržel vysoké státní vyznamenání. Po návratu do Prahy řídil český uranový program. V důchodu se pak plně věnoval rozvoji Sdružení pro pomoc mentálně postiženým a legislativě, platné pro osoby se zdravotním postižením. Opět s vynikajícími výsledky.

Na konci života v sobě objevil básnické nadání. Vydal čtyři sbírky veršů nazvané „Výběr“, které odhalují jeho citlivou duši a hroznou, ale hroznou chuť žít, zejména když cítil, že život není nekonečný. Veršů napsal desítky, snad stovky a mnoho z nich nebylo a již nikdy nebude publikováno. Přidal jsem verš, který napsal v pohodě na své zahradě v Holicích (byl to vynikající sadař).